Úvahy o životě
Povídání s Janem

Sekta

„Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (J8,32), řekl Ježíš Židům ve sporu o dědictví Abrahámovo. Myslím, že tento výrok vypovídá o podstatě naší přítomnosti zde na Zemi, a jsem přesvědčen, že touha po svobodě by měla být základní motivací v životě každého z nás. Měla by nás provázet na naší pouti životem od narození až po dočasné spočinutí v náruči Toho, kdo nám jej daroval. A znova a znova.

Toužícími jsme ze své podstaty. Každý se rodí zvídavý. Každá matka ví, jaké je denně odpovídat na neustálé „proč“. V nejranějším věku, kdy máme ještě velmi blízko ke své Duši, ochotně nasloucháme jejímu hlasu. Svůj hlad po poznání – po pravdě – tišíme skrze svoji mysl. Ptáme se proč. Je jistě dobré, máme-li oporu ve svých rodičích, zvláště odpovídají-li nejenom s ochotou, ale snaží-li se nás ve zvídavosti i podporovat. Později již není důležité, čím bude naše touha po poznání vyvolána. Podstatné je, zdali si pro ni vytvoříme dostatečný prostor sami. Zda vyslechneme volání své Duše, hlasu svého nitra. Bude-li pro nás zvídavost a touha po pravdě dostatečně silnou motivací. Volba Cesty, po níž půjdeme, pak již nebude příliš složitá. Jsme přece svobodnými bytostmi. Máme právo volby jak vyplnit dosavadní mezery v poznání. Žijeme však v reálném světě. Ve společnosti lidí, kde ne každému je vlastní dostatek tolerance a respektu k druhému. Přijměme proto – alespoň my sami, že naše osobní volba Cesty, po níž jsme se rozhodli jít, nemusí být každým přijímána bez podmínek. Nikdo není dokonalý. Vždyť právě proto toužíme vlastní nedokonalost umenšit. Nedokonalost je současně zdrojem mnoha obav a strachů. Pramení z ní nejenom nejistota, zda jsou naše kroky oprávněné, ale i podezíravost vůči ostatním. Naše nesouhlasné reakce vyplývají nejen z pocitu nejistoty, ale i z neschopnosti vcítit se do chování druhého člověka. Osobní ohrožení pociťujeme často z předpojatosti vůči tomu, kdo žije „jinak“ a nezapadá do naší představy o námi uznávaných normách chování. „Podezřelým“ se stává každý, kdo nevyhovuje konvencím, na něž jsme zvyklí.
Přestože jsme každý neopakovatelným „originálem“, jsme ovlivňováni i energií celku, prostředím, do něhož jsme se narodili. V mladém věku je nejvýraznějším vlivem výchova a postupně se přidávají další. Neustále však na nás působí energie, kterou můžeme nazvat zápisem minulosti.

Konkrétně: Žijeme v přítomnosti v křesťanském prostředí, jsme prolnuti energií Kristova odkazu, energií Boží. Od narození s ní žijeme a ona žije v nás. Osobní nezaměnitelnost spočívá ve schopnosti si ji uvědomit, procítit a rozhodnout se uplatňovat ji v běžném životě. S tímto rozhodnutím je pak spojena nejen volba cesty, ale i odpovědnost, s jakou skládáme účty sami sobě. Ovlivňováni prostředím a výchovou se však často díváme s jistou dávkou nepřijetí na člověka, který zvolil nestandardní cestu. Běžně neuznávanou a tím i nepřijímanou. Prakticky každý, kdo vystoupí z řady, kdo se začne chovat „jinak“ než ostatní, se stane středem pozornosti. A není přitom podstatné, týká-li se jeho vybočení světa hmotného nebo niterného – podnikání, byznysu či odhalování tajemství Božího království. Máme tendenci dívat se podezíravým okem na každého, kdo se liší. Vymyká-li se někdo obecně uznávanému standardu chování, cítíme se jím ohroženi. Důvody přitom mohou být různé, nikdy však nechybí vlastní nevyzrálost. Navíc si málo uvědomujeme, jak tyto dva světy spolu souvisejí, jak se navzájem podmiňují.

Při volbě cesty ke své Duši máme dvě zásadní možnosti: Buď vyznávat víru, jak je předkládána jednotlivými náboženstvími, či jít cestou osobní spirituality. Každý, kdo zakusil touhu po poznání tajemství Božího království, ví, jak je zpočátku obtížné zklidnit svou mysl a ponořit se do světa ticha, kde sídlí Duše. Již poznal, jak je nelehké vytušit niterný svět druhého člověka, byť blízkého. Dokonce není snadné mu zcela porozumět ani tehdy, chce-li nás do něj zasvětit on sám. Je proto pochopitelné, že lépe rozumíme krokům člověka, který se vydal cestou vnější. Chová se totiž do značné míry standardně, a proto můžeme více předvídat jeho kroky příští. Avšak ten, kdo se rozhodl odhalovat tajemství Ducha sbližováním se se svou Duší, niterným rozhovorem, tichou, veřejně neproklamovanou modlitbou, se stal pro své okolí potenciálně nebezpečným. Není totiž na první pohled zřejmé co dělá. Vymkl se kontrole. Lidé v jeho okolí mají proto „právo“ cítit se ohroženi. A rozhodne-li se takový člověk vyhledat sobě bližního, posílit sám sebe i touto cestou, stane se v jejich očích o to větší hrozbou. Začneme se bránit. Nastoupí instituce moci. Ještě nedávno byl jejím nejnižším stupněm domovní důvěrník. Jemně řečeno prvním stupněm obrany. Otevřeně řečeno protiútokem na naši svobodu. Na svobodu projevu, byť ústavně zaručovanou. Označit skupinu lidí za sektáře jenom proto, že se scházejí a snaží se obohatit život o nový rozměr, je přinejmenším neporozuměním skutkové podstaty.
Příliš často se uchylujeme k souzení druhého. Vytahujeme tím ze svého arzenálu zbraň, kterou chceme uhájit své zdánlivé jistoty. Raději bychom se měli snažit pochopit, proč druhý myslí a jedná odlišně. K tomu je ale třeba vynaložit energii. Je daleko pohodlnější pouze říci: „Pravdu mám já.“ Přesvědčit se, zda tomu tak skutečně je, by znamenalo odložit předsudky a klamnou sebejistotu. Nemáme právo soudit, aniž bychom vešli v kontakt a otevřeli se diskusi, obeznámili se s myšlením a motivací těch druhých. Jak je jednoduché říci: „Se sektou nechci nic mít!“ Jednoduché možná, krátkozraké určitě. Nikdy však nebylo dosaženo pokroku, dokud se lidé neotevřeli novým pohledům. Poznání znamená neustálé porovnávání již poznaného s dosud nepoznaným. Rozšiřujeme si obzory, třídíme nejen nová fakta, ale i jejich souvislosti. Uzavřít si vlastní cestu vývoje si můžeme i principiálním odmítnutím jiného názoru, aniž projevíme snahu o hlubší posouzení, zda je náš postoj správný.

Nejedna maminka zažila situaci, kdy dítě odmítlo nové neznámé jídlo, aniž by je ochutnalo. „Mně to nechutná!“ „Jak to můžeš říci, když jsi ještě neochutnal?“ A narůstají emoce. Na koho se vlastně dospělý zlobí? Na dítě, nebo na sebe? Na to, jak vychoval, nebo jak byl vychován? – Nepatřičný příměr? Myslím, že odmítnout jej v rámci této úvahy může jen ten, kdo se skutečně nedokáže vymanit ze stereotypu myšlení.

Jistě nelze popírat, že může existovat názorová skupina lidí, která se vydá cestou osobní spirituality a na ní zabloudí. Známe i případy, kdy jedinec prohlásí svou zkresleně viděnou realitu světa za jedině možnou, a tedy „platnou“ pravdu, shromáždí kolem sebe věrné posluchače a přesvědčí je o své výjimečnosti. Občas se na veřejnost dostanou otřesná svědectví o tragických činech lidí, kteří propadli vlastní zaslepenosti. Například o hromadné sebevraždě směřující k zdeformovaně chápané spáse ve věčnosti. Na slepou víru již doplatilo mnoho lidí, byť ne každý fatálně. Zkušeností máme v tomto směru opravdu mnoho a nezřídka i velmi bolestných. I proto má úsilí pochopit podstatu sektářství své opodstatnění a je nasnadě, že je třeba se jeho projevům bránit. Připomeňme si nedávnou událost v Japonsku. Příslušníci jedné náboženské sekty se rozhodli otrávit své bližní. Proč? Nevyznávali stejnou pravdu jako oni sami. Provinili se, protože si „dovolili“ zůstat věrni svému pohledu na svět. Jak jednoduché je přesvědčit se o své pravdě a jak drastické metody mohou být použity k jejímu šíření! Jak nebezpečné je slepě vykročit za názorem druhého a naplňovat jeho vůli.

Nemusíme chodit daleko, stačí se ohlédnout za událostmi v Německu v první polovině minulého století, které vyústily ve druhou světovou válku. A opět fatální dopad, tentokrát prakticky na národy celého světa. Důsledek zdeformovaného myšlení jednoho člověka? A jeho následovníků, fanatických, slepě věřících idejím svého vůdce? Stal se tak jeden velký národ jednou velkou sektou?

Co je vlastně sekta? Jaký je způsob myšlení jejích členů? Jaký dopad mají jejich skutky? A kde se projevují? Ve světě hmotném nebo duchovním? Existuje hranice mezi těmito světy? Existuje vůbec? Nebo stejně jako v každé jiné lidské činnosti nelze oddělit vnější od vnitřního a naopak? A kolik lidí tvoří sektu?

O tom, co je anebo není sekta, má každý svoji představu. Snaha uchopit pravdu do svých rukou je stará jako lidstvo samo. Slovník naučný pod heslem sekta uvádí: „V pojetí současné religionistiky náboženská nebo pseudonáboženská společnost, která se vyznačuje několika charakteristickými znaky, a to fundamentalismem, vysoce centralizovaným, autoritářským způsobem řízení, blokováním informací pro členy, utajováním nauky a organizačních struktur před veřejností. Styl sektářské misie zejména mezi mladými lidmi se někdy vyznačuje jako mentální programování.“

Myslím, že jednoduše lze takové společenství charakterizovat tak, že je v něm omezována osobní svoboda, svobodné rozhodování. Chybí tolerance, respekt lidské bytosti. Přiznejme si ale upřímně, chováme se s respektem jeden ke druhému i mimo takovou „společnost“? A co je vlastně tou společností? A proč si vlastně podsouváme i do její definice principiální spojení s náboženstvím? Nemůže být minisektou i rodina? Nenaplňuje vzájemné chování mnohého manželského páru skutkovou podstatu oné definice? Nemůže být sektou „společnost štamgastů“ v restauraci, kteří žárlivě střeží nejenom „svůj“ stůl, ale dívají se spatra na ostatní náhodné návštěvníky?

Rádi se označujeme za myslící bytosti a při-tom velice neradi korigujeme zažitý způsob myšlení, o přiznání si omylu ani nemluvě. Ochotně přijímáme souhlasný názor druhého, ale nejsme již tak svolní přemýšlet o názoru odlišném. Není ale takový způsob myšlení v podstatě kontraproduktivní?

Nemohu dělat víc, než opět vyzvat k přemýšlení o smyslu života. Možná zní tato výzva hodně vznešeně a zdá se vzdálená všedním dnům, ale zkusme se zamyslet hlouběji. Příklad? Co se skrývá ve slově sekta? Není nám jeho význam předkládán manipulativně, byť definicí v naučném slovníku? Neplatí přece vždy, že co je psáno, to je dáno. Přemýšlejme, nenechejme ze sebe udělat sektáře proti své vůli. Sami ze sebe.

„Vůdcem sekty“ se snaží stát v podstatě každý, kdo chce přizpůsobit pravdu ke svému prospěchu a donutit druhého, aby ji v takto zdeformované podobě přijal. Pravda se sama o sobě bránit nemůže, pravda pouze je. Bůh je. Zabránit jejímu účelovému zneužívání můžeme společně i jako jedinci. Máme přece právo pokroucenou pravdu odmítnout. A proto: Přemýšlejme! Věřme! Přemýšlejme a věřme!

V rovnováze je síla, kterou žádný nátlak nepřemůže.