Úvahy o životě II
Povídání s Janem

"Se"

Podle umístění ve větě zájmeno nebo částice. Nenápadná dvě písmena, která však, jak jsem poznal, mají či mohou mít netušenou moc. Přesněji řečeno ke své škodě jim ji přisuzujeme, aniž by ona sama z nich měla jakýkoli prospěch.

Kdo by neznal věty typu:

to „se“ nedělá

to „se“ nějak udělá

co „se“ to děje

jak „se“ to mohlo stát

představ si, co „se“ mi stalo…

Kdo z nás nikdy takovouto větu neřekl? Uzavírat sázky by bylo jistě zbytečné.

Nad větou „to se nějak udělá“ jsem se pozastavoval vždy a nebylo tomu proto jinak ani při návštěvě slovenských přátel, kdy zmíněná věta zazněla. Reakce na moji připomínku byla z mého pohledu a ze strany mých přátel kouzelná. Byl jsem seznámen s tím, jakou pověst má tato částice na Slovensku.

Slovensky se vyslovuje „sa“ a celá zmíněná věta ve slovenštině zní: „Ono sa to voľako urobí.“ Sa – to. Spojíme-li tato dvě slova ve zmíněné větě – sa a to, vznikne cosi velmi tajuplného. SATO. Něco, co se již do značné míry vymyká našemu chápání, odehrává „se“ mimo naši působnost. Něco, co je řízené odněkud mimo nás, snad někde z oblasti tajných služeb. Co může řídit pouze někdo velmi vlivný a vysoce postavený. Plukovník Sato. Co „se“ odehrává a rozhoduje v takovém stupni utajení, že jeho samotného dosud nikdo neviděl, a jak se zdá, ani neuvidí. Tak jsem byl seznámen s plukovníkem Sato. Nesmírně mocným člověkem. S člověkem, se kterým se ale na druhé straně vlastně známe velmi důvěrně, byť jsme si s ním dosud nikdo rukou nepotřásl.

Chtělo by se mi říci – kouzelná představa! Bohužel si myslím, že se pouze o představu nejedná.

Dokážeme dohlédnout, jak jsou naše mluva i psané slovo plné vět, v nichž se ono pověstné se vyskytuje v nesčetných variantách? Nenápadné, skryté, ale používané o to častěji, oč méně jsme srostlí se skutečností, že v tvůrčím světě není místo pro náhodu? Málo jsme si v tomto ohledu vědomi faktu, že bez naší vůle, bez našeho rozhodnutí, se v našem myšlenkovém světě nestane zhola nic.

Lidská myšlenka má velkou moc, je hybnou silou vesmíru. Předznamenává slovo i čin. Jak se však v posloupnosti těchto dějů vyhnout tomu, abychom neznevažovali svoje úsilí, nepředávali nevědomky díl své svobodné vůle pomyslně do rukou „náhody“ a neschovávali se za větu „Ono se to nějak stalo.“

Jistěže nejde o to, vyjadřovat se či psát tak, abychom se složitým způsobem nebo opisem vyhýbali užití zmíněných dvou písmen. Vždyť i v předchozí větě byla použita dvakrát a jsou na svém místě, mají své opodstatnění. Tato dvě písmena mají v našem jazyce nezpochybnitelné místo, není proto důvod propadat v této spojitosti hysterii. Vždyť bychom si nakonec mohli říci: „Co se to se mnou stalo“? Tato úvaha má samozřejmě jiný smysl. Jejím cílem je připomenout si, nebo spíše si uvědomit, že není dobré hazardovat s energií myšlenky. Jejím záměrem je vyvolat zamyšlení nad skutečností, do jaké míry se tím, že necháváme ve svých myšlenkách prostor pro existenci náhody, zbavujeme třeba jen malým dílem odpovědnosti za vše, s čím se v životě setkáváme. Sami sobě jsme odpovědni za každou svoji myšlenku. Způsob vyjadřování je pak již jen odrazem této skutečnosti. Není dobré setrvávat v představě či dokonce v přesvědčení, že k naplnění předsevzetí nám pomůže náhoda. Nemuseli bychom se dočkat a jenom bychom zavírali oči před tím, co na vlastní kůži poznali mnozí a svoje zkušenosti vložili do úsloví:

Pomoz si sám a Bůh ti pomůže.

Litovat může jen líný člověk, ale pravdu ošálit nelze. Samo se nestane nic. Přesněji řečeno, právě že to – nic.