Vyprávění o Banátu
Povídání s Janem

O tekoucí vodě

teď by sem chtěl eště připomenout, jak sem si zaváděl třebas já vodu domů; dyž sem se voženil, teda přiženil se k Čiperům do domu a ten je na kopečku; k nejbližší studně a k vodě bylo tak něco přes dvě stě metrůch, asi dvě stě deset a denně sem musel přinést dvacet až dvacet pět kýblův vody v rukouch, protože ve vesnici rozvod vody tehdá eště nebyl; to taky nebyla žádná zrovna legrace; přitom sem chodil na práci do služby na Ujbánii a dyž sem přišel z práce, tak sem většinou domů ani nešel, šel sem rovně nikam na to políčko ať už sekat seno nebo hrabat, přivážet nebo vobilí žít, vázat a přivážet domů; pořád byla nějaká ta polní práce; každej tady měl svoje nějaký hospodářství, aby si moh držet i nějakou kravičku podle toho; kdo byl havíř, tak totiž potřebůval mlíko; kterej havíř nemá mlíko, ten ani dlouho neživí, protože se nadýchává tych jedůch a mlíko ty jedy zneutralizíruje, to se ví už vod pradávna všady, kde sou havířský usedlíci; no, jak sem řikal, byla práce i na póli a byla i na šachtě a podle toho sem přišel už domů dosti kolikrát pozdě v noci unavenej a musel sem eště tu vodu všechnu přidřít, protože děti byly malý a třebas manželka byla zase těhotná a nepatřilo to, abych takovou tíhu snad nosila; dyž sme měli dva malý a eště třetí bylo na cestě, no tak jistě bylo třeba taky vypomohat v domácnostnej práci a hlavně nanosit tu vodu, to bylo nejtěžší;
její babička tím umřela, že ji praskla žíla na noze a vykrvácela vod toho, že nosila tu vodu, dyž stavěli domek; v tej době vona tym nádeníkům nosila jak vodu, tak taky maltu na lešení až jí naběhly žíly na nohouch tak, že jednou v noci jí praskly a za chviličku vykrvácela; a to měla rodem i moje žena Maruška po ni; tak sem si řek: „esi tady mám zbejt nadálejc, tak chci, abych mi voda tekla kohoutkem a chci mít taky koupelnu;“ no ale některý ty sousedy, který sem vyzíval, abych spolu se mnou na tom pracuvali, tak řikali: „tam, chlapče, dovrchu voda nepoteče, voda teče jenom z kopce dólu dycky, ale k tobě dovrchu nemá jak téct;“ no tak našel sem prameny dosti vzdálený vode mě, skoro na vosumset metrůch vod našího domku, až tam vodsajď bylo třeba dopravit vodu po trubkách samospádem; kopal sem na tom po šichtě jenom brzy z jara a dlouho na podzim a v zimě, dyž byl čas ne zrovna tak moc špatnej, po dva roky, protože v letě sem chodil na polní práci, sekat a žít a vázat a dělat to vostatní, co bylo třeba; dyž byly nejnutnější práce v letním, tak sem nemoh kopat; na póli bylo dycky hodně práce, taky sme měli ten čas šest kusůch velkýho dobytka, kravách, čtyry krávy a dva voly sme měli a myslete si, že pro každej ten kus dobytka je třeba šest fůrách sena na tych šest zimních měsícůch, kdy se nemůže jít pást; krmit bylo třeba vod listopadu a nikdy až do května;

ten dobytek taky i v zimě sem musel honit napít až dólů do potůčka a musel sem mu prohazuvat skrze závěje a sníh napadanej, kterej byl nikdy až šedesát sedumdesát centimetrůch a než se dobytek napil a šel zpátky, tak sem musel prohazuvat znova, že už vítr zafoukal cestu znova; takže to nebylo ani v zimě, ani v letě nějak snesitelný bez tý vody; no ale vod tych čas už to je skoro třicet vosum let, co nám ta voda teče; a teď, dyž se nám nikde něco pokazí a zvostaneme bez vody, tak teprva poznám, jaký je to bez vody; to se teprva cítí, dyž není voda na kohoutku;

proč to tulika trvalo, než sem dostal vodu domu?; někdo bych řek: „to si moh vykopat za měsíc, to není tak těžká práce;“ není to těžká práce, dyž by se to kopalo v písku nebo v zemi, ale mě se často stávalo, že sem měl za čtyry prsty zem a vostatní skálu; a protože to bylo tak velmi daleko, až vosum set metrůch, tak sem si počítal, že dyž tu vodu zakopám jenom na třicet nebo třicet pět centimetrůch do hejbky, po čase eště deště spláchnou nějakou tu zem, taky se tam krávy budou chodit pást, tak nohama strhají zem, že je to po stráni a zvostane mi trubka dosti venku; v letě sou tady tepla nikdy i přes čtyrycet stupňů, to je ve vzduchu, ale na zemi ve hromadě písku sem naměřil s teploměrem šedesát jedna; tak si pomyslíte, jaká bych ta voda nám přitýkala, dyž by byla hodně na povrchu; tekla by teplá k nepití, k neupotřebění hned, tak proto sem to kopal vod vosumdesát pět devadesát centimetrů do hejbky;

no nemůžeme řikat, že sem to kopal, spíš sem to tesal ze špicí, z dlátem, z těžkým kladivem a kousíček po kousíčku vodskakuval; kde byla eště měkčí ta skála, spíše eště to šlo i s krumpáčem, ale kde to bylo tvrdčí, tak to nešlo, a protože to bylo dosti blízko vesnice, kolem byly domky, tak se to nenechalo vystřílet; tenkrát ani nebyly žádný mašinarie, a protože to de po strmej stráni, tak se tam nemohlo ani zaject s ničím a tím pádem se to muselo kopat jenom ručně; proto mi to trvalo takhle dlouho, skoro dva roky, než sem to prokopal; nebyly ani peníze, abysme si mohli najednat lidi na to kopání; mně stačilo, že sem dokázal ustřádat ty peníze na ty trubky, protože jenom za cenu tych trubkách a toho bazínu nádržního, co sem si tam upravil, bych v tej době si moh koupit jeden takovej levnější domek, přes třicet tisíc;

no byl sem velmi rád a co mi moc těšilo, že i dyž mi většina lidí řikali, že mi tam voda nepoteče, tak potom dyž viděli, že voda teče samospádem hezky čistá, ani v zimě neteče žlutá, dyž se topějí sněhy, je pořád jak slza, tak taky zatoužili po pohodlí, mít koupelnu a automatickou pračku; no konečně si to nikdo taky promyslel, zprostředkuval nějak i sám, no a některý už mají taky vodu zavedenou;