CESTY

Výstavní síň v konírně hradu Rabí, červen - září 2009

* * * * *

Chce-li člověk něco sdělit, přemýšlí co, komu a jak. Zvažuje nejen formu, ale i vlastní pohnutky, které jej k tomuto rozhodnutí přivedly. Poté, co jsem byl osloven autorem této výstavy fotografií a požádán, abych ji uvedl slovy, jsme společně přemýšleli nad jejím uspořádáním. Nad tím, jaký řád jí vtisknout, aby bylo co nejvíce zřejmé, jaké je autorovo vidění řádu světa, jak vnímá svoji osobní propojenost s prostředím, ve kterém žije. Rodil se scénář výstavy a za sebe mohu říci, že nápad provázet návštěvníka těmito prostorami tak, aby mohl nahlížet na život souběžně ve třech rovinách, třemi úhly pohledu, mě velmi zaujal.

Naše přítomnost na zemi, tady a teď, je do značné míry determinována prostředím, ve kterém žijeme. V důsledku jsme na něm existenčně závislí. Je proto dobré nahlížet na svůj život nejen jako na existencionální záležitost, ale mít oči a srdce otevřené i pro krásy světa okolního. Krásy, jimiž se můžeme nechat po celý život doprovázet a tato výstava se může stát jedním ze stavebních kamenů, který nám k tomuto může napomoci.

Přítomnost s minulostí se může setkat mnoha způsoby. Zajímavou variantu zvolil autor této výstavy. Jde o citlivý pohled současného člověka na prostředí, v němž žije, k němuž má vztah osobitý a současně protkaný vzpomínkami na generace svých předků, kteří jej do života uváděli. Setkání minulého s přítomným v prostorách, kde na nás historie přímo dýchá, mě připadá přímo symbolická.

Nechme se tedy oslovit a nechme na sebe působit, jak nahlíží na běh života Miroslav Zámečník.

PŘÍBĚHY NA CESTÁCH

S nostalgickými fotografiemi se v poslední době setkávám poměrně často a to ať již s těmi skutečnými z příslušné doby, či se současným aranžmá dobu minulou pouze navozující. O tom, jak zapůsobí na Vás, návštěvníky, je možno pouze spekulovat. Jisté přitom je, že největší hodnotu, uloženou ve vzpomínkách, mají pouze pro úzkou skupinu lidí. Buďto dosud žijících pamětníků, a nebo těch, jimž byly vzpomínky po generace předávány. Přesto přeze všechno mají takovéto fotografie svoji vypovídací hodnotu i pro nás ostatní, byť nejsme osobně zaangažováni.

Stačí trocha představivosti a nezbytný díl empatie. Vždyť vlastní zkušenosti máme každý a osobní příběhy, jimiž jsou vystavené fotografie doprovázeny, mohou i v nás evokovat mnohé.

Jistěže platí, že běh života každého jedince je nezaměnitelný s druhým. Je samozřejmé, že každý žijeme osobní život nezaměnitelný s jiným, přesto máme mnoho společného.

Duchovní kořeny života pramení ze stejné podstaty.

Soubory vystavených fotografií nás provází jejich životy a doprovodná slova nás, alespoň částečně, seznamují s konkrétními reáliemi jejich života. Záleží proto již jen na naší představivosti, jak pestrou či do jaké míry pravdivou mozaiku jejich příběhů si dokážeme sestavit. Zda a jak se necháme oslovit osamoceným detailem, či dáme přednost komplexnějšímu pohledu na věc. Zda se necháme více oslovit hloubkou výrazu jedněch očí, nebo nás více zaujme životní příběh lidí, kteří spolu prožili řadu let v úzkém rodinném kruhu.

Díváme se na fotografie statické pouze zdánlivě – pokud je nebudeme vnímat jen jako fotocitlivý exponovaný materiál. Vždyť záměrem osoby, která tiskne spoušť fotoaparátu, je vypovědět něco o prožitku chvíle, v níž se snímek rodí. Stejně tak jako bytosti, která se do objektivu dívá. V každé portrétní fotografii je uložen díl života a zde navíc umocněn doprovodným textem.

Co všechno lze vyčíst z výrazu očí, z uvolněnosti, či jisté upjatosti postoje lidí, na něž se díváme. Je v nich radost nebo smutek? Odpovědnost a nebo strach z ní? Zřetelnější odpověď jistě znali ti, kteří je v životě doprovázeli. Laskavější a možná i milosrdnější pohled a vzpomínky mají ti, kteří na ně vzpomínají jako na své předky.

Co fotografie, to díl životního příběhu. Někdy radostnějšího, jindy bolavějšího, vždy však nezaměnitelného. Příběhy životů, které se v čase míjejí, aby se znovu setkávaly. Životy naplněné událostmi, jež nám jednotlivé momentky připomínají. Na malé ploše naznačené osudy příslušníků jedné rodiny, jejíž jednotlivé členy zavály události minulého století do mnoha koutů naší planety. A co my, současníci?

Zůstaneme u samotné nostalgie a pouhého povzdechu „…jó tenkrát…“, nebo se stane takováto soubornější výstava fotografií z dávných časů důvodem k hlubšímu zamyšlení, jak nakládáme s dědictvím našich předků. Podobné vzpomínky přece nosíme všichni. Ve svém srdci, ve své třinácté komnatě máme každý uloženo nejedno tajemství. Radostné i plné bolesti. Bolestné jsou příběhy mnoha dříve narozených, i těch, na jejichž tváře se zde díváme. Mužů, z nichž nejeden prošel i hrůzami obou válek, které poznamenaly národy celého světa. Událostmi, které ovlivnily jejich myšlení, vztah k sobě, svým blízkým i vztah k Bohu. Zamysleli jsme se již někdy na tím, co vlastně po Něm žádáme? Jak chceme, aby žehnal NAŠIM zbraním a dopřál vítězství NAŠEMU pojetí pravdy a ztrácíme víru, nebylo-li naše přání vyslyšeno?

Vzpomínky mají své opodstatnění, a mají i svou váhu, dokážeme-li jich využít ku prospěchu většího přiblížení se k Pravdě.

Popřejme si navzájem, abychom dokázali využít i této příležitosti.