VŠEDNÍ SLAVNOSTI

Výstava na hradě Rabí - léto 2008

Fotografie: Daniel Šperl
Úvodní a doprovodný text: Jan Konfršt
Koncept: Daniel Šperl, Miroslav Zámečník, Jan Konfršt

SLOVO ÚVODEM

Novinové stánky nabízejí v současnosti velmi širokou paletu časopisů hýřících barvami. Stačí projít kolem a možno říci – pastva pro oči. Mnohokrát v životě jsem si však osobně ověřil platnost úsloví: „Není všechno zlato, co se třpytí“.

Černobílé fotografie Daniela Šperla, na něž se zde díváme, barvami nehýří. Přesto však, a nebo snad právě proto, nabízejí něco daleko hlubšího. Barvami se můžeme nechat uchvátit, ale i zaslepit. Pak nám však zůstává skryto, co je pod povrchem a nad čím je dobré se zamyslet. V klidu, s rozmyslem a prožitkem. Černobílá fotografie nemusí být symbolem černobíle viděných situací, zjednodušeně viděného světa. Právě naopak. Neodvádí pozornost. Přímo nutí k zamyšlení.

Máme zde možnost zamyslet se nad životem z několika úhlů pohledu. Dopřejme si proto chvíli klidu a soustředění. Nikoliv v duchu neblaze proslulé věty: „…Co tím chtěl básník říci…“, ale co nám napoví naše duše. Pojďme a naslouchejme, nechme si napovídat svými pocity, řečí duše. Vykročme stejně, jak procházel místy a situacemi autor těchto fotografií. Aby byl přítomen, mohl zachytit život v jeho nesčetných podobách a přitom nerušil. Byl přítomen a byl přijímán. Jen tak mohl nahlédnout za oponu ticha, radosti i bolesti, pocitů.

Pojďme a nerušme...

VZTAHY

Myslím, že mezi námi není nikdo, kdo by neměl radost z přítomnosti člověka, kterého má rád, kdo má rád jeho samého. Jsme bytostmi společenskými, komunikace s bližními hraje v našem životě nezastupitelnou roli. Možno říci, že na přátelství a naší vzájemné lásce stojí náš život. Naše vyrovnanost, spokojenost, schopnost překonat i řadu překážek, potíží, které život přináší, to vše je lidskou sounáležitostí podmíněno.

Dívám se na dvě fotografie a přemýšlím, jaký život prožil tento manželský pár. Dva staří lidé na sklonku života. Staří však pouze věkem, a proto se na ně dívám jako na symbol nezlomnosti lidského ducha. Narůstající léta jistě nepřidají na pružnosti těla, mohou nás však vybavit moudrostí poznání. Milovat a nestydět se za projev lásky je vlastnost, o niž je žádoucí usilovat až do konce života a je-li provázena i čirou radostí z prožívání přítomnosti, pak se i fyzická bolest snáší snáze. Milovat lidi, mít rád sám sebe ve své nedokonalosti, je životní postoj, v němž je skryta velká síla. Milovat život ve všech jeho proměnách, žít radost a umět přijmout i bolest je dar, či velké umění, jemuž je dobré se učit celý život. A je dobré mít ve své blízkosti člověka, lidi, s nimiž můžeme sdílet společné hodnoty.

Jaké novinky se dočte stará paní – babička z dopisu? Bude se usmívat, či se jí za chvíli zalijí oči slzami? Bude mít radost ze svých dětí i jak prospívají její vnoučata, nebo čte dopis na rozloučenou od své dlouholeté přítelkyně, která již nemá sil navštívit ji osobně? Co nám napovídá duše, podíváme-li se na babičku zamyšleně sedící na lavičce se zrakem nikoli hledícím do dáli, ale spíše sklopeným? Jde o výpověď smutku, či klidného přijetí, že prošla životem tak, aby s ním mohla být srozuměna? Co fotografie to příběh něčího života. Výpověď o něm i o nás samotných, jak jsme připraveni prohlubovat vlastní citlivost při sledování nejen životů druhých, ale především ke stále hlubšímu porozumění, jak naložit se životem vlastním. Ve stáří bývá ukryta moudrost a myslím, že vystavené fotografie jsou toho dokladem.

Naše přítomnost zde na zemi je doprovázena tvořivostí a nikdy nekončícím hledáním odpovědí, co je vlastně jejím smyslem. Hledáme, doprovázíme se navzájem a neustále zaujímáme postoj ke svým bližním i k sobě. Je dobré učit se žít tak, abychom neměli ve stáří, sedíc na lavičce, nebo po přečtení dopisu, důvod k výčitkám či ke smutku. Je dobré žít tak, abychom měli důvod spíše hledět do dálky než klopit zrak.

CESTA

Řada let již uplynula od chvíle, kdy jsem dostal od přítele dopis. Nebyl příliš dlouhý, přesto jsem jej četl opakovaně několikrát a snažil se pochopit, co znamená jedno slovo v něm obsažené. Obyčejné – Cesta. Co mě však zaujalo, čemu jsem ne zcela rozuměl a o čem jsem přemýšlel, byla skutečnost, že první písmeno tohoto slova bylo velké. Velké C. Cesta s velkým počátečním písmenem. Cítil jsem při tom, že tak má být, že je to v podstatě přirozené. Napovídalo tomu i rozechvění mého těla. Byl to jeden z řady mých prvních doteků s niterným světem, kontaktem s duší.

Léta plynula, zrání pokračovalo, povědomí o tom, co znamená Cesta a především její naplňování se prohlubovalo. Stejně tak přesvědčení, že se jedná o záležitost ryze osobní, byť se týká každého z nás.

O jejím průběhu lze napsat hlubokomyslná vědecká pojednání. O její náplni vyprávěl i psal nejeden moudrý předek stejně tak jako řada současníků. Na téma Cesty vznikla nekonečná řada uměleckých děl všech možných žánrů. V podstatě se jí zabývá do té či oné míry každý z nás po celý život.

Co se však dosud nikomu nepodařilo – napsat praktickou příručku jak po Cestě jít. Jaké boty si obout, čemu se vyhnout, vědět, kde čeká jaké úskalí, jak se na Cestě chovat, v čem si nechat poradit. Velmi dlouhý by byl seznam připomínek. Manuál, návod k použití, by byl velmi objemný. Nekonečně stran by musel mít. Vše psáno podmiňovacím způsobem, neboť je zřejmé, že vynaložená snaha zaměřená na vytvoření takovéhoto díla je ze své podstaty neuskutečnitelná. Je pravdou, že nejeden z nás a nejednou v životě zalitoval, že takováto příručka neexistuje. Je však také pravdou, že různorodost života, nezaměnitelnost nás, lidí, tvůrců života, je touto skutečností podmíněna. Ještě jednou použiji podmiňovací způsob vyjádření – bylo by na světě smutno, kdybychom měli takový manuál k dispozici a vždy věděli, jak se zachovat, jak vyhovět příslušnému řádku z příručky pro život. Možná bezpečněji, předvídatelněji, ale rozhodně smutněji.

Dívám se na vystavené fotografie a je mi hřejivě na duši. Dívám se na několik výjevů ze života a pouze se přesvědčuji, kolik hluboké pravdy je ve zmíněných větách v životě každého z nás. Bez ohledu na místo či na vnější okolnosti, jimiž se necháme doprovázet. Snad pouze věk nám trochu napomáhá. Snad jen zmíněná nabytá životní moudrost je nám tím druhem, kdo nás na Cestě životem doprovází. Snad…

ČLOVĚK A ZVÍŘE

Občas se můžeme seznámit se statistikami, z nichž se dozvídáme, kolik drobného zvířectva s námi žije ve velkých městech. (A mám na mysli těch zvířat, které s námi žijí z naší vůle.)

Kolik rodin vlastní nejenom byt, ale i psa, o kočkách nemluvě. Stačí se všímavě projet po vlastech českých a pozorovat, kolik přibylo ohrad pro koně, na kolika místech se nabízejí vyjížďky na koních, pobyty na farmách spojené i s péčí o koně, kolik přibylo například kozích chovů. A nejen jich. Myslím, že doba, v níž se s pochybnou euforií koňské potahy nahrazovaly traktory a koně se pouze nechávali dožít, či přímo posílali na jatka, je za námi. Zvítězil nejenom rozum, ale i cit. V podstatě jsme si pouze „vzpomněli“ na zápis, který máme v sobě všichni velmi hluboko uložený. Vždyť k animálnímu světu máme ze své podstaty velmi blízko – Darwin by mohl vyprávět. Se světem zvířat jsme velmi úzce provázáni, v minulosti jsme na něj byli i odkázáni. Vždyť zvířata nám byla zdrojem obživy, zárukou přežití, a to z pohledu věků nedávno. Později zárukou jistého bezpečí. A nyní?

O čem vypovídá těch několik fotografií zde zveřejněných? Nezapomněli jsme na své kořeny, jenom jsme, a ještě pouze část z nás, na malou chvilku zabloudili.

Okřídlená věta zní – chybovat je lidské. Není však dobré se za tuto větu schovávat. Vystavené snímky nás však přesvědčují, že víra v lidský rozum, „selský úsudek“, má své opodstatnění. Že přece jenom stojíme pevnýma nohama na zemi a nezapomněli jsme, jak jsme dodnes s animálním světem provázání, byť již v jiném duchu než v dávné minulosti.

Je dobré žít se zvířaty v chápavé symbióze. Navzájem se nechat ovlivňovat energií, která je nám vlastní a pocitově vnímat její blahodárné působení. Opětovně jsme již poznali, jaké může mít i terapeutické účinky, např. jízda na koni jako specifický druh léčby. Pocitově vnímáme, jak nás pozitivně ovlivňují vlastnosti jednotlivých zvířat. A v nejednom případě bychom si z nich mohli vzít i příklad – věrnost psa je pro řadu z nás zatím nedostižný cíl.

Zvířata nás doprovázejí od dávnověku. V době současné možná odhalujeme jinou stránku, jak s nimi nejenom zacházet, ale i žít. Příkladů ve svém okolí máme řadu. Vzor si berme však pouze z těch, kde je porozumění a nejlépe vzájemné.

RODIČE A DĚTI

Nevyčerpatelné téma, prolínající se celým naším životem. Připomínané v nesčetných podobách a variantách. Vzpomeňme jenom, jak často je zastoupeno v televizním pořadu „Neváhej a toč“. Nakolik je právě v tomto pořadu frekventován vzájemný vztah nás rodičů a dětí. Stále se opakující koloběh života, v němž jedna generace uvádí do života druhou. Téma, které stále zůstává středem pozornosti a bylo a je umělecky ztvárňováno rozličnými prostředky, fotografii nevyjímaje.

Je všeobecně přijímáno, že člověk dokáže pochopit pro sebe zatím nepoznanou skutečnost do té míry, do jaké je schopen se do ní ponořit pocitově, prožitkově. A v „netechnické“ oblasti platí tato skutečnost dvojnásob. Chceme-li porozumět dětskému světu, způsobu myšlení a chování dětí, je více než žádoucí probouzet v sobě schopnost do dětského světa se ponořit. Vlastně se do něj navrátit. Vztah rodičů a dětí nechť je založen vždy na vzájemném porozumění, empatii dospělých. Snahu probudit v sobě dítě ve zralejším věku již pouze dřímající.

V rodinných albech jsou fotografie dětí zastoupeny velmi početně. Velmi často se však jedná o snímky, na nichž jsou zachyceny v situacích do značné míry uměle vytvořených a tím i méně věrohodných. Víme všichni, oč větší vypovídací hodnotu mají snímky, z nichž na nás dýchá přirozenost, nenucenost a nejeden z nás ví, jak obtížný úkol si dáváme, chceme-li tohoto cíle dosáhnout. O to však větší radost, pokud se nám tento úkol zdárně podaří.

Zachytit „nezachytitelné“, být při tom a nebýt „viděn“, je žádoucí zadání pro dosažení kýženého. Umět se naladit, nasáknout atmosférou, v níž děj probíhá, být pozorovatelem i aktérem zároveň, to je to, oč tu běží. Vždyť víme – když dva dělají totéž, nikdy to není totéž.

Dívejme se proto pozorně, „jak se to dělá“. Dívejme se. A nejenom očima. Vnímejme. Pozorně a pokorně.

VÍRA I.

Přál bych si, abychom dokázali nahlížet na víru bez patetičnosti.

Vždyť obyčejnost, všednost v čisté hloubce významu těchto slov samých vyzařuje z každé fotografie, na níž se díváme.

Přál bych si, abychom dokázali uplatňovat životodárnou sílu víry každý den a právě v situacích, v nichž jsme ji dosud nečekali nalézt, a proto ani nehledali.

Kolik z nás má doma pověšený křížek? Kolik z nás jej nosí na krku? Kolikrát denně řada z nás projde po cestě domů, či na procházce kolem Božích muk, či prostého křížku? Uvědomujeme si, kolik možností máme každý den, abychom si připomněli, čím se můžeme nechat v životě doprovázet?

Přál bych si, aby křížek na krku nebyl pouhým fetišem, ale žitou připomínkou. Nikoli utrpení, jak je mnohdy předkládáno a i chápáno, ale síly lásky. Boží přítomnosti.

Fotografie, na něž se díváme, zachycují člověka ve vztahu k víře v mnoha podobách. Dívejme se a prožívejme. Dívejme se na zachycený děj niternýma očima těch, kdo jsou na nich zachyceni. Dovolme si nejenom prožít prchavý okamžik, ale přijměme tuto možnost jako počátek něčeho nového. Vždyť si takto můžeme nabídnout novou příležitost. Využijme první z nich, kterou nám nabízí každý přicházející nový den. Dejme si dárek, spojujme a spojme svět víry s realitou života ve hmotě.

Aniž připustíme, či si uvědomíme skutečnost, jsme vírou v nesčetných podobách obklopeni. Byli jsme, jsme a budeme. Tento fakt je možno přijmout, lze o něm polemizovat, lze i protestovat. Zkušenosti a moudrost našich předků však praví – víru je dobré přijmout. A přemýšlet. Je dobré využívat příležitostí, které se nabízejí a přemýšlet, co přinášejí.

Víru je možno chápat mnoha způsoby. Lze ctít tradice, dodržovat rituály, obracet se ke kříži, nést jej i klesat pod jeho tíhou. Lze ji však také s láskou a s úsměvem propojovat s všední realitou.

VÍRA II.

Víru jsem vždy považoval a považuji za čistě osobní a velmi intimní záležitost. Za fenomén, jehož prostřednictvím si dáváme možnost vytvořit si ve svém nitru, ve svém srdci prostor, do něhož můžeme vstoupit pouze my sami. Prostředí, v němž se můžeme cítit naprosto bezpečni, v němž vládne klid a mír a kde dominantní vlastností je Láska s velkým „L“ na počátku. Boží Láska. Místo, kam jsme vždy zváni, kde jsme vždy vítáni, kde jsme hosty i hostiteli zároveň. Místo po staletí nazývané Božím královstvím, kde jediným zákonem je přijetí a vzájemná tolerance.

Kdo již nahlédl, ví, jak se promění jeho pohled na vše, co v životě prožívá. Jak zdánlivé maličkosti kolem nás nabývají na významu a dosud důležité naopak ztrácí. Kdo se již rozhodl, či rozhoduje vstoupit do svého niterného prostoru, do Božího království, ví, jak dramaticky se mu proměňuje vnímání situací všedního dne a o to více oceňuje, nachází-li kolem sebe spřízněné duše. Bytosti, s nimiž může sdílet nový pohled, s nimiž nachází společnou řeč, se kterými se může a dokáže vzájemně obohatit.

Vzájemnost, pospolitost, sdílení společných hodnot. Ano, i proto navštěvujeme místa, jako jsou tyto prostory, kde máme možnost dívat se na životní situace očima druhého a posoudit, nakolik jsme si blízcí, nakolik se necháme společně okouzlit jednoduchostí a krásou „obyčejných“ věcí, dějů, událostí. Nakolik dokážeme společně oslavit život v jeho neopakovatelné různorodosti.

Dívejme se a naslouchejme své duši, co říká na oslavu všedního dne.

SAMOTA I.

Každá z vystavených fotografií je v podstatě sondou do stavu bytí člověka. Je samostatným příběhem. Byť zachycuje nepatrný zlomek života, má vypovídací hodnotu daleko jej přesahující. Myslím, že největší hodnota děl zde vystavených spočívá v tom, kolik prostoru nechává návštěvníkovi ponořit se do zachyceného děje, stát se také jeho účastníkem. Imaginárně jej prožít s tím, na koho se dívá. Snímky tematicky zařazené do skupiny s názvem Samota nás k tomu přímo vybízejí.

O čem přemýšlí člověk uzavřený do svého intimního světa? Co prožívá bytost upoutaná svým handicapem na kolečkové křeslo? Babička připoutaná věkem ke svému starému domku, který již nemá sil vylepšit? Člověk se svým přítelem psem? Co prožívá člověk ve své samotě? V samotě, ve které může být zabydlen i uprostřed davu?

Jsme návštěvníky nejenom této výstavy, ale života samotného. V čase nám vymezeném prožíváme radosti i strasti tak jak dokážeme a mám-li na tomto místě příležitost vyjádřit se, pak v naprostém souladu s duchem fotografií, na něž se dívám. Jsem přesvědčen, že již její samotný název "Všední slavnosti" je v hlubokém souladu s mým nazíráním na poznávání zákonitostí života.

Ano, každý jsme na tomto světě sám, nemusíme však být osamoceni. Je jistě možné se do své samoty uzavřít. Důvod lze vždy nalézt, i k tomu máme příležitostí dost. Své přátele můžeme opustit stejně tak jako oni nás. A opět – z mnoha důvodů. Opouštět můžeme přátele z názorových důvodů, zanevřít možno na celou skupinu lidí, přirozeným způsobem se s námi loučí naši nejbližší ve stáří.

Nikdy nás však neopustí naše duše, i kdybychom se k ní chovali sebeneuctivěji.

Pohledy na výjevy z všedního života mohou být veselé i smutné, vždy jsou však inspirativní. Vedou k zamyšlení, čím nás nekonečná mnohotvárnost života obohacuje.

Nechme se doprovodit pohledem člověka, jehož očima se nyní díváme na svět kolem nás. Jde o pohled velmi otevřený, pátravý, zvídavý i citlivý zároveň. K lidským citům, radostem i starostem. Porozumět samotě člověka lze pouze skrze jeho duši a přístup k němu lze získat jen s velkou mírou vnímavosti. Necháme se?

SAMOTA II.

Samota má opravdu velmi mnoho podob.

Během života se mnohý z nás dostane do situace, v níž pocítí nutkání uzavřít se do svého světa, v němž se cítí spokojenější a především jistější. V pozadí volby tohoto kroku však vždy stojí neporozumění. Sobě samému, svým blízkým, jejich postojům, chování, názorům. Je podmíněno slabší rozhodností zamyslet a zamýšlet se nad proměnami života. Uvědomit si, že se neproměňuje pouze svět kolem nás ve své fyzické podobě, ale především my sami v něm. A chybí-li potřebná tolerance a respekt vůči proměně druhého, pak již není příliš překvapivá snaha vytvořit si vlastní svět, uzavřít se v něm a přesvědčit se, že se jednalo o jedinou správnou volbu.

Samota má opravdu velmi mnoho podob a mnohdy si ani neuvědomujeme, že ji žijeme. Žít samotu lze spokojeně a s úsměvem na tváři. Avšak se spokojeností zdánlivou. Spokojeností, která zůstává na povrchu věci, v odloučenosti od své duše.

Dávat přednost požitkům těla je stav, v němž posíláme svou duši do vyhnanství, do samoty.

Samota má opravdu velmi mnoho podob.