Novinky

Není mi známo.

Velmi bych si přál, aby každý čtenář při přečtení této věty vložil do svého osobního následného prožitku maximu pokory. Kolik jen dokáže. Velmi bych si přál, aby úvodní věta nebyla pro nikoho z nás výzvou k namyšlenosti. Výzvou k rozvíjení myšlenek typu: "Jsme nejlepšími, Nad nás není..."

Předpokládám že z mé úvodní odpovědi je zřejmé, že jsem mluvil o formě života schopné tvořivosti. Považuji totiž schopnost tvoření za energii vesmír "oživující", a v tomto smyslu nejvyšší.

A proto ještě dodám - jak všichni víme, dokážeme tvořivosti využít i tím nejméně vhodným způsobem. Nezbývá mi proto než dodat: Tvořme, učme se jak tvořit a nikdy nezapomeňme na pokoru. Právě v souvislosti s Tvorbou.

Co je to život?

Život je když:
- se ráno probudím a mohu se zaradovat z nového dne
- se podívám z okna a mohu se usmát sám na sebe nezávisle na počasí venku
- si uvařím ráno čaj a potěším se jeho vůní
- se mohu během dne potěšit ze setkání s člověkem, o němž se mi v noci zdálo
-
.
.
Může mít tento seznam konec?

A současně víme, nakolik je tento seznam záležitostí ryze osobní a navíc proměnnou v čase.
Nakolik je závislý na naší vyzrálosti a to jak intelektuální tak niterné. Nakolik je tento náhled odvislý od hloubky víry každého z nás, nakolik se dokážeme ztotožnit s přijetím Boží existence. A pokud bychom jenom odložili hlubokomyslné úvahy a vyjádřili se slovy prostšími, pak i přes to nám bude zřejmé, nakolik se liší pohled na život očima pesimisty či optimisty. Kolik je nás na Zemi? Tolik náhledů na život. A přesto máme všichni jednu jistotu. Během času, byť velmi dlouhého, se v náhledu na život všichni jednou sjednotíme. Nemusí to být hned ani zítra ani za deset let, ani v tomto životě. Měřítko času je v tomto ohledu velmi ošidné a jsme v tomto ohledu často netrpěliví.
Každý z nás si však v Životě dopřejeme dar poznaného a všichni si na závěr své Cesty odpovíme na otázky:
"Co je život?"
"Jaký byl?"

Život byl fér...
Každému z nás dával stejnou šanci, stejné příležitosti, stejná práva i stejné povinnosti...

Život je krásný...

Na proměnu lidského pohledu na životní události je možno se podívat z několika úhlů pohledu. Dva nejzákladnější - pohled přítomný a pohled historický. V pohledu nejjednodušším a při tom pro nás velmi vypovídajícím je změna našeho vnímání Boží energie. Proměny našeho názoru na Boha.

Vraťme se o dva tisíce let zpět, kdy nám jeden jediný člověk, Ježíš Kristus, nabídl zlomově odlišný pohled na Boha. Do té doby, zjednodušeně řečeno, nám byl Bůh předkládán jako trestající, před nímž se máme klanět a především cítit se velmi nedokonalými, nepatrnými. A stačila přítomnost jednoho jediného člověka, Ježíše Krista, a měli jsme možnost nahlížet na jednu a tutéž energii, na Boha, diametrálně odlišným pohledem. "Najednou" nám byl Bůh předkládán jako laskavá, vše a všechny milující bytost. Během velmi krátké doby jsme mohli všichni projít vnitřní proměnou. Vnímat nejenom rovnoprávnost mezi sobě rovnými, mezi lidmi, ale být rovnoprávným i s Tím, ke kterému jsme až do této doby mohli pouze shlížet jako k nedosažitelné metě. Podobných analogií bychom v historii mohli nalézt více.

Podobnou proměnou však může každý z nás projít mnohokrát ve svém životě i v současnosti. Na podobnou proměnu v nazírání na životní zkušenosti nemusíme čekat nikterak dlouho. Nemusíme očekávat, že musí být spjata s "velkou historickou událostí". K tomu abychom mohli začít nový den s proměněným myšlením nám stačí maličkost všedního dne.

Na dokreslení této možnosti zmíním jednu výstavu, která se konala v Praze v roce 2007. Mám na mysli výstavu pod názvem "Bodies". Výstavu pro mnohé velmi kontroverzní, neboť jsme na ní mohli vzhlédnou preparovaná lidská těla i samostatné orgány v nejrůznějších pozicích. Označil jsem tuto výstavu kontroverzní právě z toho důvodu, že pro mnohé z nás bylo nepřijatelné výstavu navštívit a dívat se na lidská těla právě z důvodů zažitého způsobu myšlení. Narodili jsme se a žijeme přeci v křesťanském prostředí, v prostředí víry, která nám ukládá nahlížet na lidskou bytost s patřičnou úctou a pietou. Myslím si však, že navštívit takovouto výstavu s otevřenou a odpoutanou myslí není výrazem exhibicionismu ani neúcty k člověku jako takovému. Právě naopak. Čím více toho o sobě víme, tím si dáváme větší možnost sami sobě rozumět. Pokud dokážeme nahlížet na člověka jako na bytost, která je bezprostředně spjata se svou duší, nemusíme pociťovat jakékoliv zábrany dívat se na preparované lidské tělo se vším nadhledem jako na tělesnou schránku, která v daném životě dosloužila a duše ji opustila.

Pokud se ještě jednou ponoříme do historie, pak si můžeme připomenout ještě jednu jinou skutečnost. Byl to Čech, příslušník našeho národa, Jan Jesenius, který o několik století dříve položil základy nového pohledu na člověka. Na lidské tělo, které nám umožňuje nejenom žít, ale je i nositelem podstatné stránky naší existence. Naší duše.

Každý, kdo se ve své době rozhodne pro objevnější způsob myšlení, pro do té doby nestandardní náhled na svět, se vydává svým způsobem na riskantní cestu. Zmiňuji v této odpovědi dvě výjimečné osobnosti. Ježíše Krista a Jana Jesenia. Tou výjimečnou osobností se však může stát každý z nás. Každý den, v každém okamžiku.

Poznámka:
Pro mnohé bylo nepřijatelné navštívit výstavu "Bodies" i z jiného důvodu - zamýšlení se nad pozadím, s jakým úmyslem byla výstava pořádána a jakého původu jsou exponáty, preparovaná těla. Každému, kdo mi v minulosti položil otázky tohoto charakteru, jsem nabízel, aby nahlížel na tuto výstavu nepředpojatě a bez předsudků. Bez podezřívavého postoje, jakým způsobem byly exponáty, lidská těla, získány. Nosnou myšlenkou celého projektu bylo nabídnout poznání jakým způsobem naše tělo pracuje a hlubší uvědomění, jak složitou schránkou naše tělo je. Možná právě při pohledu na něj pro nás z dosud neznámého úhlu, jsme si schopni více uvědomit, čím nám náš chrám duše vlastně.

Ano, lze a lapidárně mohu odpovědět úslovím: "Boží mlýny melou pomalu ale jistě." Toto úsloví známe všichni a je vyjádřením skutečnosti, jak si sami odpovídáme v běhu velmi dlouhého času, že škola života má svoje opodstatnění. Svojí proměnou procházíme každý, pomaleji či rychleji, ochotněji či liknavě. Přesto však každý. Každý v běhu velmi dlouhého času poznává na vlastní kůži, že procházet svou proměnou je nejenom dobré, ale i povznášející. Každý si osobně ověří, v čem tkví podstata zmíněného úsloví.
Výstižně lze charakterizovat proměnu vnímání světa jedinou větou: "Nemůžeme být nespaseni."

Připomenout si, že máme vedle sebe souseda, který prošel proměnou, je dobré, inspirující, ale máme-li projít proměnou osobní, je nezbytné si odpovědět na otázku - PROČ?

Pokud si sami nezdůvodníme, že po této proměně toužíme, zůstane nám její náplň vzdáleným cílem. Příklad může být inspirující, ale teprve osobní touha jej následovat se může stát hnacím motorem. Praktické dopovězení jakým způsobem, čili v jakém směru této proměny dosáhnout, vyplyne z vlastní odpovědi na otázku PROČ. Napovíme si vlastní touhou. Individuálně a zřetelně.

Uvědomme si, že "návod" na to jak žít neexistuje. Každý procházíme svou osobní školou života a procházíme jí nezaměnitelným způsobem. Život životem dělá osobitost přístupu k řešení z vnějšího pohledu naprosto opakovaných situací.

Jít Cestou znamená přijímat neustále nové informace. Učit se. A všichni víme, nakolik jsme každý jiný. Nakolik jeden z nás přijímá informace více srdcem, jiný rozumem. Žijeme ve věku, kdy jsme velmi intenzivně oslovováni technikou a zvláště nám obyvatelům západního světa je předkládána technika jako jediný možný nástroj poznání. Na druhé straně zeměkoule však v současné době žijí početné národy, pro něž je nástrojem poznání nikoliv technika, ale duše.

Osobně se považuji za člověka, který je s technikou spjat, který v čase nedávno minulém považoval právě tento nástroj poznání za velmi důležitý, ale který v současné době také ví, jak je nesmírně důležité propojit první i druhou zmíněnou možnost. Jinými slovy řečeno říkám, že je možné projít osobní proměnou. Poznáním, které je cele podmíněné časem, a přesto je na čase nezávislé. Takto procházíme osobní proměnou nejenom jako jedinci, ale i jako národy, jako společnost. Staří Egypťané jako národ inklinovali k duchovnímu vnímání světa a přesto z jiného úhlu pohledu dokázali obohatit sebe i všechny generace následující i hlubokými technickými znalostmi. Z tohoto pohledu probíhá vývoj naší společnosti svým způsobem ve vlnách, avšak s velmi dlouhou časovou konstantou. V jedné časové epoše se přikláníme více k duchovnímu nazírání na svět, abychom v současnosti spíše podléhali lákání možnostem techniky.

Historie nás ale i v jiných souvislostech poučuje o smysluplnosti zlaté střední cesty. Vyváženosti. Je naplňující jít Cestou, být vnímavým žákem ve škole života, otevírat se lákání své duše a přitom neopomíjet hlas rozumu.

K této otázce můžeme přistoupit z mnoha úhlů pohledu. Z pohledu filozofického, fyziologického, technického... S problematikou dýchání jsem se intenzivně setkal zhruba před 25 léty v čase kdy jsem se začal věnovat cvičení jógy. V souvislosti s ní jsem si osobně uvědomil jak je tato naprosto běžná činnost zanedbávána. Jak je opomíjena činnost, díky níž se můžeme velmi intenzivním způsobem přiblížit k samé podstatě existence...
Je zřejmé, že jsem začal odpovídat z pohledu duchovního. K tomu, abychom si dokázali blíže osvětlit tento pohled je třeba si uvědomit, co vlastně dýcháme. Ve škole nás učili chemické složení vzduchu. Procentuální zastoupení jednotlivých chemických prvků. Nepamatuji si však, že by padla jakákoliv zmínka o energii. Pokud se chceme hlouběji věnovat otázce jak dýchat, pak je třeba připustit si rozšířit obzory svého vnímání. Připusťme v první řadě (možná jsme to již četli v příslušné literatuře), že jsme se již někde setkali se slovem prána. A pokud se chceme přiblížit ke své duši i prostřednictvím dechu, připusťme i my, příslušníci západního světa, že pránu nevdechují pouze obyvatelé dálněvýchodního světa, ale i my, západoevropané. Význam slova energie je nám bližší než Indovi, a přitom mluví-li on o práně a my o energii, mluvíme oba o tomtéž. S chemickými prvky vdechujeme oba, všichni, všudypřítomnou energii, kterou nemůžeme spoutat anebo ji i od sebe záměrně odpudit.

Je pravdou, že touto energií jsme současně prostoupení. Stejnou pravdou však je, že ne všichni jsme si tohoto faktu vědomi. Cílevědomým nácvikem dechu se však můžeme k tomuto faktu vědomě přiblížit.

Všichni společně jako obyvatelé této planety vdechujeme současně s chemickými prvky životadárnou energii, kterou jedni nazývají energií univerza, jiní energií absolutna a ti otevřenější a pokornější energií Boží. Vdechujeme Boha.

Je poslední věta větou absurdní? Přemýšleli jsme někdy takovýmto způsobem? Ale pokud se chceme naučit dýchat lépe než dosud, není zamyšlení se takovýmto způsobem rozhodně na závadu. Obecně řečeno, chceme-li se věnovat nové činnosti, poznat něco nového, rozhoduje naše motivace o tom, do jaké míry se nám to podaří a jakého úspěchu dosáhneme. Chceme-li se věnovat prohloubení dechu, může být v pozadí například touha po zlepšení zdraví, dosažení vyšších sportovních výkonů anebo v optimálním případě snaha o dosažení přirozenějšího způsobu života.

Nemusí být na první pohled zřejmé, co vyjadřuji slovem "přirozené". Přirozené je být zdráv, přirozené je být člověkem klidným, uvolněným, rozvážným, hloubavým, tázavým... Ke všem těmto vlastnostem nám může dopomoci prohloubený, klidný, soustředěný dech. I kdybychom si na začátku nedávali hluboká duchovní předsevzetí, i kdybychom na začátku toužili "pouze" po vylepšení svého zdravotního stavu, pak stejně, budeme-li dostatečně vytrvalí a pokorní, se během času automaticky sami dovedeme k jinému náhledu, co prohloubeným dechem získáváme "jakoby" navíc.

Toliko z pohledu duchovního. Je na místě rovněž otázka, jak tento náhled na dech uplatnit v praxi. V tomto ohledu existuje velmi bohatá literatura, zabývající se technikou dýchání. Mám na mysli především literaturu, věnující se výuce jógy, v níž dech zaujímá nezastupitelnou úlohu. Nemíním na tomto místě suplovat tuto roli, chtěl bych pouze zdůraznit, že ten, kdo se chce věnovat těmto otázkám, by tak měl činit s plnou rozvahou a odpovědností k sobě samému. Nácvikem nového způsobu prohloubeného dýchání bez příslušných podkladů k praktickému provedení či odborného vedení by si mohl i ublížit.

Několik praktických slov závěrem. Zpomalený, zklidněný, prohloubený dech slouží člověku ke zřetelnějšímu a jasnějšímu posouzení jeho činností, záměrů a myšlenek. K snazšímu vyhodnocení situace, k vytvoření pravdivějšímu náhledu na život než dosud. Součástí náplně života hledajícího je žít tak, abychom se chovali volně, svobodně, přirozeně. Přirozeně v souladu s Božím řádem. Prohloubený zklidněný dech je pro toto velmi dobré zázemí.

Kdykoliv chceme poznat něco nového, klademe sami sobě otázky. V tomto smyslu jsme celý život neustále malými dětmi. A je zřejmé, že úspěch tohoto pátrání, hledání, je odvislý od našeho vnitřního klidu, koncentrace na danou skutečnost. V jedné z odpovědí jsem se věnoval otázkám dechu a účelu a smyslu jeho prohlubování. Je na bíledni, jakou úlohu v tomto hraje koncentrace. Jak je nezbytné odložit všechny myšlenky s tímto záměrem nesouvisející. Vždyť přece každý večer před usnutím děláme totéž. Chceme-li usnout a prožít klidnou noc, je dobré vědomě odložit všechny myšlenky.
Koncentrace a snaha po co její vyšší míře je činnost, kterou bychom se měli doprovázet celý život. Při realizaci každé činnosti, v každém ději.

Pro praktické připomenutí. Chce-li se člověk věnovat například cvičení jógy, je koncentrace při relaxaci podmínkou víceméně nezbytnou. Relaxace je však stav, který můžeme využít i častěji. Chceme jít na masáž, uvolnit se pod rukama maséra? Dovolit si, aby masáž měla co nejblahodárnější účinky? Pak je rozvolnění těla nezbytnou podmínkou. To je ale podmíněno vědomou koncentrací - chci se uvolnit. Odkládám všechny myšlenky a hlavou, celým tělem mi zní imperativ: "Uvolňuji se." Je možné toho dosáhnout bez koncentrace?

Zdůrazním však, že mluvím o koncentraci cílené v návaznosti na předchozí příklad - není žádoucí uvolnit se natolik, abychom usnuli, ale abychom si v jejím celém průběhu byli vědomi, jak probíhá. Souhrnně řečeno - snažíme se navodit stav mysli, v němž jsme si plně vědomi činnosti maséra v co největším osobním klidu. Není žádoucí při tom usnout, ale zůstat - ještě jednou zdůrazním - v co největším klidu před touto hranicí. Vědomě, bez postranních myšlenek.

Rodíme se s vlastnostmi, při jejichž užití se můžeme jevit svému okolí egoistickými. V tomto smyslu se rodíme s egem, které pak v životě "rozpouštíme", to jest touhou po osobní proměně měníme způsob užívání svých vlastností. S některými se loučíme (vzteklost, arogance...), jiné posilujeme (empatie, cit, láska, vstřícnost....). Takto se z člověka egoistického na počátku stáváme lidmi láskyplnými. Život za životem. Poslední věta je velmi důležitá v uvědomění si faktu, že nastíněnou proměnu nemusíme být schopni zvládnout během jediného života. Nechť pro nás tato skutečnost však není výzvou k liknavosti, nesnažme si na pozadí tohoto faktu psát alibi. Součástí procesu rozpouštění ega je také rozhodnost, ochota k využití každého přítomného okamžiku k dosažení kýženého cíle.

Prvotní a nezbytnou podmínkou je otevřenost. Bez této vlastnosti si těžko uvědomit, že mě někdo případně něco upozorňuje na skutečnost, jíž si do tohoto okamžiku nejsem vědom. Abychom se následně zbavili své závislosti, je třeba uplatnit vlastnost další a tou je rozhodnost. Rozhodnutí vložit energii do žádoucí proměny tak, abychom se z nežádoucí závislosti vymanili.